1) ŘEKNĚTE
NÁM NĚCO O SOBĚ...
Jsem žena muže a matka dítěte.
2) PROČ
JSTE SE ROZHODLA NAPSAT HRU DO NAŠÍ DRAMATICÉ SOUTĚŽE?
Abych přežila sama se sebou a „abych
rozevírala skříně, do kterých jsem se sama zavírala“. V minulých dvou
letech jsem si zamilovala divadlo, a to obecně i konkrétně - např. Divadlo
Komedie, Činoherní studio v Ústí nad Labem. Přemýšlela jsem nad vztahy
mezi postavami, nad pomlkami mezi slovy a tíhou, kterou lze na slovech ponechat
nebo ji omylem či vědomě shodit. Chtěla jsem si zkusit napsat hru a zkusila.
Job byl tak trochu výzva, zdali stihnu termín a zdali to téma rozevřu.
Potřebovala jsem si také někde vyzkoušet, jestli text nedopadá jen na mne,
jestli ho i někdo jiný pocítí, nikdo kolem mne se totiž psaním her nezabýval,
neměla jsem možnost ji s někým prodiskutovat. Každý mi většinou řekl, že
číst divadelní hry neumí nebo že číst divadelní hry ho nebaví. Odevzdávala jsem
hru 20 minut před deadlinem, tj. před půlnocí o Silvestra, ostatní oslavovali a
já dopisovala pasáže, které trpěly prázdnotou nebo jim chyběly mosty
k druhým pasážím.
3) A
PROČ PRÁVĚ JOB? CO VÁS NA TOMTO TÉMATU ZAJÍMÁ?
Neschopnost vysvětlit příčinu lidského
utrpení. Nebo uchylování se k rádobyodpovědím, které mají uklidnit
postiženého a ulevit odpovídajícímu. Také jakoby záchvěv vysvětlení na paralelní úrovni vnímání. Také
drsnost a sebestředné sklony toho nejvyššího v příběhu. A to, jak sepsuje
Joba, jak si s ním pohrává. A
otázky, nekonečné otázky. Bylo toho mnoho. Zaujala mne i žena, o které se
v příběhu příliš nemluví. Představovala jsem si i její bolest. Cítila jsem jakýsi dluh, který bych ji jako
spřízněné duši chtěla splatit. Nevím proč. Také otázka proč zrovna já, proč
zrovna mně se něco stalo, asi z podvědomého strachu, že i mně se jednou
něco stane, tak asi abych si svůj strach, bolest a jakousi vychýlenost
z bolesti prožila a odžila napřed, třeba i jako zaříkávadlo.
4) JDE
O VAŠI PRVNÍ HRU?
Ne. První hru Mé soukromé ticho jsem měsíc před ní poslala do soutěže Cen Alfréda
Radoka. Ten text byl mým úplně prvním pokusem o napsání divadelní hry, do té
doby jsem se věnovala poezii a scénáři k poetry komiksu. Hra se dostala do
finále, takže pokusem, který vyšel. Teď mi leží na dně duše a čeká na někoho,
kdo ji zinscenuje, tak, aby nezůstala jen „mým soukromým tichem“. No a třetí hra v pořadí nyní bojuje ve
slovenské dramatické soutěži. Hry snad nezůstanou jen na papíře, postavy
k sobě potřebují přiřadit skutečné lidi.
5) JAKÉ
JSTE MĚLA POCITY, KDYŽ JSTE SVŮJ TEXT SLYŠELA NA ČTENÉ ZKOUŠCE?
Rozporuplné. Některé hlasy se rozcházely a
jiné scházely s hlasy v mých představách, v mé hlavě. Píšu a
přitom nebo potom slyším všechny pomlky, nárazy, výkřiky, křehkost. Je to
napjaté očekávání, takový tvar upustit -
předat, ale věřím v Doda Gombára, se kterým jsme předtím vedli o hře
rozhovory, měla jsem pocit, že do hry pronikl, a věřím i v Lucii Kolouchovou a
soubor. Ze souboru mě zejména Zuzana Onufráková překvapila svým hlasem, jeho
hřejivostí, intenzitou a křehkostí i schopností se vychýlit a také Tomáš Kobr,
jehož hlas jsem do té doby neznala, byl hlasem silný, občasně s lehce
ironickým nádechem a občas jakoby
v něm něco křáplo, hodil se.
6) JAKÉ JSOU VAŠE
LITERÁRNÍ VZORY A INSPIRACE?
Pochybuji, že mám nějaké vzory. Ačkoli miluji knihy, mám
podprůměrnou paměť, takže žiji jako na vodě: nemám se čeho chytit a je mi často
zle z vln. Jsem jaksi odříznuta od aktuálního dění a někdy i lidí, někdy
se i sama odřezávám, takže si připadám jako autista, který si vlezl do skříně.
Nicméně musím říci, že mě zaujaly výřezy veršů od Ivana Blatného, Irmy
Geisslové, Hany Fouskové, Traude Veran, Violy Fischerové, Ireny Václavíkové,
Martina Langera, Martina Švandy, Tomáše Řezníčka, Radka Fridricha nebo věty
z knih Kateřiny Rudčenkové, Petera Handkeho, Urse Widmera, Davida Drábka,
ad. a stále mi už od čtrnácti let v hlavě vězí výřez verše K.H.
Máchy: v matku svou, matku svou, krev syna teče po ni.
Něco tak silného, až k bolesti.
Žádné komentáře:
Okomentovat