Malá Anika již brzy (matkou ve 42)

Bapske

Apokalypsa v Bapske, 17.-18.10.2015

Anica Jenski

Musím být tvrdá.

Tak strašně tvrdá. Neříkám si to, říká to má duše. Říká to nahlas a důrazně, aby přežila bídu, na kterou pohlíží. Musím být tvrdá. Tak strašně tvrdá, jinak se rozpadnu. Tohle si myslí má duše, zatímco tělo dělá pohyby, které pomáhají lidem. Lidem na útěku. Tohle si myslí má duše, zatímco má ústa pronášejí slova, která nechtějí, ale musí říkat.

Nemáme. Nemůžeme. Jen pro děti a miminka. Za pár hodin jste v táboře, tam vše dostanete. (Říkají to dobrovolníci zkušenější o pár hodin více než já. Já v to doufám). Nejde to. Není to. Bolí mě pohledy odmítnutých mužů, žen a dětí. Ale má to smysl. Situace se stává kritickou. Stopstavy se uplatňují v kritických nebo nezvladatelných situacích. Takže to nebolí tolik. Snad. Nemáme pánské boty. Nemáme deky. Došly izotermické folie. Došly karimatky. Došel čaj. Dochází voda. Ale improvizujeme. Pro přežití. I má duše improvizuje. Pro přežití.

Nejvíce to bolí u dětí. Máme málo bot. Dítě ale chce boty. Podívám se mu na nohy. Boty máš, nejsou mokré, není v nich díra. Sáhnu dovnitř. Sucho. Sáhnu na pomyslný paleček, bota je odpovídající. Nemůžu ti dát jiné. Musím je nechat pro další. Pro ty, co přijdou po tobě. Pro ty, co jsou na tom hůř. Říkám to jemu a jeho matce.

Pohledy odmítnutých. Musím být tvrdá.

V Bapske nemáme

tekoucí vodu. Máme jen tu, kterou koupíme. Vodu, kterou ve velkých barelech koupíme, převařujeme na čaj pro uprchlíky. Máme krabici sunaru. Jedinou a poslední. A ta jediná a poslední je už otevřená. Není v ní dávkovací lžička. A není čas.

Kojenecké mléko pro dvě děti, přibíhá dobrovolník z předních linií. Jak jsou staré? Neví. Dělám ve výdeji oblečení, který je propojen s polní kuchyní. Řeknu mladé dívce u kuchyně, jak by se dalo improvizovat. Jak to prakticky udělat, jak nadávkovat a do čeho, kdyby došly lahvičky. Vím, kde je mléko. A vím, že je ho málo. Běžím pro něj. Ptám se, mají vlastní lahvičky? Nemají. Dívka připravuje mléko provizorně do kelímků původně určených na čaj. Myslím, že už došly kojenecké lahvičky. Pak mě napadá, že vyleji vodu z maličkých lahviček od vod s náustí a vleji do nich mléko. Nakonec něco najdu. V krabici s kojeneckými potřebami leží poslední kojenecká lahvička ve špinavém papírovém obalu, to nevadí. Je to zvenku, je to jen obal, říkám si. Beru ji do rukou. Najednou zaváhám. Je opravdu poslední... Rozhoduji se. Vše probíhá strašně rychle. Dám jí jen miminku.

Přibíhá otec dětí. Ptám se, kolik jim je? Ukazuji do šíře a pak do výšky. Umí anglicky. Tři a čtyři. Roky, ptám se trochu zklamaně. Ano. Musím být tvrdá. Říkám dívce, tak nic. To už jsou děti, které přežijí bez kojeneckého mléka. Dáme kravské. Dívka ukáže na hotová mlíčka v kelímcích. Tak dobře, co se dá dělat. Pomůže jim to, jsou vysílené. Říkám si, příště dostane kojenecké mléko už jen miminko. Opravdu je ho málo.

Později dávám onu poslední kojeneckou lahvičku matce s miminkem. Alespoň tak. Ještěže jsem ji v tom stresu bezmyšlenkovitě nedala dřív. Matka chce dítě hned nakrmit. Zdá se zoufalá. Miminko nechce pít. To bude dobrý, bude dobrý, opakuji si. Po všech těch hodinách beze spánku si začínám povídat pro sebe. A ani mi to nevadí. To bude dobrý.

Ono se určitě za chvíli napije.

Běžím

do nitra skladu pro teplou bundičku. Velikost na jednoleté, sotva chodící dítě. Dítě, bundička, jeden rok...opakuji si, protože v hloubce stanu je džungle a v množství žádostí občas vypadne, co jste chtěli. Malinkých bundiček máme zrovna poskrovnu, vlastně mám pocit, že už tam není žádná. Děsí mě to, ale prostě doufám a běžím. Běžím ve tmě. Ve skladu je právě odstávka světla z jediných dvou halogenů. Zapínám čelovku a ve tmě dodržuji úzkou linii cestičky mezi haldami oblečení a bot. Přeskakuji jednu krabici s oblečením. Zoufale hledám tu jednu bundičku a utíká čas. Za stolkem výdeje oblečení čeká malé prochladlé dítě, které má jen tričko s dlouhým rukávem. To není dobrý. Je brzo ráno a je zima.

Přebírám a hledám. Začínám být zoufalá. Měla bych už být zpátky u dítěte. Měla bych už pomáhat prokřehlé matce vsunout jeho ručky do rukávů. Bývají tak ztuhlé. Měla bych už zapínat zip, usmát se na oba a naznačit, že je to oukej. Že všechno bude oukej. Ale není. Měla bych být rychlejší. Ale já ani s tou čelovkou pořádně nevidím. Je to závod s časem a cenou za úspěch je přežití člověka. Často dítěte a miminka. Stále doufám, že tam ještě bude, až vyběhnu ze skladu ven. Že tam bude to maličké, pro něhož je už bundička v mé ruce a můj vnitřní jásot, že se našla. Doufám, že už neodešli, že neodběhli směrem k hranici. Někdy k tomu dojde pár sekund po tom, co vběhnu do skladu, a když se pak vrátím, nacházím jiné lidi a jiné natažené ruce.

Začíná přituhovat. Jsem tu sama. Je ráno a každý je potřeba v liniích k hranici. Situace se stává šílenou. Lidí přibylo tak, že se úzká cesta úvozem naplnila a slyším křik. V davu to doutná. Začínám automaticky rozlišovat v žádostech lidí, rozlišovat, komu něco dám a komu ne. U výdejního stolku se tlačí jeden na druhého. Rovnou přecházím k dětem, a mezi dětmi k miminkům. Upřednostňuji, aniž by mi někdo určil, jak se to má dělat. Upřednostňuji podle schopností k přežití.

Přehlédnu skupinu lidí a vyberu miminko, zeptám se matky, co potřebuje. Po miminku jdou na řadu děti. Sahám jim na ruce, nohy, vyhrnuji nohavice, abych zjistila, že jsou bosé. Z dětí upřednostňuji menší. Obstarám rovnou i matku, aby mohli odejít od stolku a udělali místo ostatním. Po menších dětech ty větší. Tak do osmi, devíti let. Mezi ně mi mysl vsouvá staré, zbídačelé ženy. Postižené, nemocné. Juniory a samotné ženy. A pak už nic. NIC. Jsem tu sama. Nedá se jinak. Muži jsou na řadě až poslední. A v některých chvílích ani jako poslední. Ale teď byl vyhlášen stop stav. Nestíhá se. Prosazuji si, abych mohla alespoň obstarat děti a miminka. Beru si to na vlastní triko. Takhle vydržím asi hodinu.

Situace za výdejním pultem už se ale netýká oblečení. Lidé jsou namačkáni jeden na druhého. Pohlíží směrem k hranici. Slyším další křik. Slyším křičet i dobrovolníky. Volají na rozvášněný dav: Myslete na své děti! Máte tu děti! Je to nebezpečné pro vaše děti. Mohou zemřít! Klid. Zklidněte se prosím. Myslete na děti. Matky s dětmi, přejděte do pole prosím. Je to tam bezpečnější. Zavírám sklad. Dozvídám se, že se má uhájit alespoň sklad jídla, který je za ním. Uzavírám opticky gafou vchod ke skladu jídla a zůstávám odříznutá za stany na jednom metru mezi stany a kovovým plotem ohraničeným ostnatým drátem. Klepou se mi ruce. Brečím. Kouřím. Brečím a kouřím a jsem naštvaná na lidi. Ne na uprchlíky, kteří podléhají davové psychóze, která je v davu přirozená. Jsem naštvaná na srbské řidiče, kteří najednou otevřeli 20 nebo 30 autobusů a vypustili na 1500-1800 uprchlíků do úzké cesty úvozem. Jsem na ně naštvaná, protože to dělají pro kšeft, aby se mohli otočit pro další lidi a zinkasovat je. Odrat je a vypustit jako zvěř. Nestarat se o nic, než o výdělek. Pokud ti lidé nevylezou přes úvoz do pole, mám strach. V tu chvíli mám pocit, že zahynou. Že to nemůže dopadnout jinak. Stále přicházejí od autobusů noví a noví a tlačí na ty před nimi, kteří se už ale nemohou pohnout. Pořád jen slyším křik rozvášněného davu. Go, go, go. Dělám si únikovou cestu skrze keř na druhou stranu pole, odklízím balíky vody stojící v této pěšince. I já mám strach. Ale vůbec se nebojím jednotlivých lidí, bojím se jen ušlapání, bojím se vlézt do stanu s oblečením, protože kdyby došlo k vyrabování, není z něj jiná úniková cesta, bojím se prostě jen ušlapání. Trvá to nějakou chvilku. To, že jsem paralyzovaná. Pak převáží to ostatní. Protože se bojím o ně, bojím se o lidi, že se vzájemně ušlapou.

Bojím se hlavně o ty děti.

Prosím.

Přikládám k sobě dlaně, předkloním hlavu a v prosebném gestu je přibližuji k ústům. Něco jako prosit a rovnou děkovně líbat ty, jež vyslechnou mou prosbu. Nevím ani jak, ale ocitám se před poslední linií. Vlastně už to není linie, je to neuspořádaný nápor lidí na mě a v okrajích cesty úvozem. Poslední řada, do které přicházejí další a další lidé od autobusů. Zprvu jich je tak padesát. Přicházím sem spolu s druhým dobrovolníkem. Už tu stojí ještě jeden, ale ten odbíhá do pole zastavit lidi, kteří jdou mimo řady a předbíhají tak ostatní. Je to důležité, každý špatný i dobrý pohyb, každé rozhodnutí je důležité. Cokoli může rozpohybovat rozvášněný dav a způsobit katastrofu. Každé dítě, které překročí linii, kterou svým tělem dělám, může způsobit, že se dav rozeběhne a ušlape je. I nás. Dav má sílu. Cítím ji na svých pažích.

Spolu s dalším dobrovolníkem stojíme vedle sebe a tvoříme živou závoru. Rozpažené ruce a prosby a prudké příkazy. Stop. Please. Stop now! To když chce někdo rychle přejít přes nás, využít moment, narušit živou závoru. Snažíme se sedat, ukázat jim to na sobě, děláme srandičky, přidřepujeme. Rozmělňujeme jejich zlobu. Jsou na to jistě i nějaké vědecké postupy, jak zklidnit rozvášněný dav, dav, který chce projít. Ty ale neznám, nestudovala jsem je a nedělala jsem v liniích. Jsme v poli. Jsme ve středu apokalypsy. Ale nějak to jde. Přirozeně. Využíváme naše úsměvy, naše opičárny, naše přidřepování. Jdeme příkladem. Prosíme, sedněte si. Myslete na své děti. V prvních řadách tohoto chumlu lidí, který už vystoupal tak na 150 lidí, jsou muži s dětmi, ženy a ve třetí, čtvrté řadě ode mě i nějací staří lidé. Prosíme lidi s dětmi, aby vylezli přes úvoz do otevřeného prostoru pole. Na poli už jsou kroužky lidí posazených s dobrovolníky. Vypadají na dálku tak klidně. Tady to ale pořád vře. Přede mnou stojí mladík, tak 16 let. Anika, mám tam rodiče. Ukazuje. Anika, musím dopředu. Anika, prosím. Nejde to. Dav je strašně napjatý. Napjatý jak strunky. Nemůžu to povolit. Stačí špatný pohyb a dav se přese mne přeleje. Přes děti a miminka. Děti umřou první. Jsem si tím jistá. Musím je udržet. Jeden z utečenců si sedá. Říká, Anika, podívej! Sedí i se svým dítětem a s přítelem a jeho dvěma dětmi. Sedí. Mám radost. Směji se na ně. Jsou skvělí. Dávám jim oba palce hore a ukazuji je ostatním. Takhle je to dobrý. Takhle je to pro vaše děti bezpečné. Prosím, sedněte si také i vy. Nedělám si legraci, když půjdete dál, když se rozeběhnete, zemřou vaše děti. Myslete na vaše děti. Na tyhle děti. Ukazuji na ně. Vidím jim do krásných hnědých očí. Nic netuší. Jsou tak malé. Myslete na vaše děti. Tuhle větu pořád slyším v hlavě. Vidím lidi, jak mi nevěří, usmívají se. Ale já mám nadhled, ze své pozice vidím, že za tímto davem přicházejí další a další a jejich počet stoupá tak na 200.

Druhý dobrovolník vyrazil do pole zadržet skupinu lidí, která předbíhá. Najednou jsem tu sama. Je malá holka ve mně, je malé dítě ve mně. Je ve mně dospělá žena. Tlačí se, přetahují, klepou strachy, opírají o vnitřní schránku mého těla. Vyhrabu ženu a dítě. Mluvím s lidmi tu důrazně, tu blbnu, tu bavím děti, tu bavím muže a děti opičkami. Ženy moc nereagují, vášně jsou tu spíše u mužů. Ty zlé je potřeba zkrotit. Anika, proč ti lidé chodí přes pole. Proč oni můžou předbíhat. Anika, podívej se na ně. Proč nemůžeme my. Vím to. Vím o tom. A bojím se, že se můj dav rozeběhne, rozteče. Bojím se, že je neudržím. Každá chyba se počítá. Má, i ostatních. Říkám jim pravdu. Nevím. Nevím, ale určitě je zadrží. To není dobře. Není dobře, že předbíhají. Ti hodnější mi chtějí udělat radost, už jsme napojeni. Anika, my bychom si sedli, ale na zemi je bláto. Anika, je tu stará žena, sedla by si, nemáš židli? Anika, nemáš vodu, máme žízeň. Anika, podívej, sedíme. Jste skvělí. Dávám víc a víc palců hore a začínám věřit, že to dobře dopadne.

Sepnu ruce a modlím se. Modlím se k jakékoli vyšší moci. Modlím se za ty děti. Má modlitba je beze slov.

Dala by se verbalizovat jako: Prosím.

Za víkend

v Bapske jsem spala pouhé čtyři hodiny. Hodinu před odjezdem z místa se mi už regulérně podlamovala kolena a párkrát jsem sebou málem sekla o zem. Nedostatek spánku však nebyl jedinou příčinou toho, že na zpáteční cestě do Čech mi při zavření očí a upadání do spánku opakovaně vyvstával mnohahlavý zoufalý dětský pláč. Sílil. Až tak, že jsem nedokázala propadnout do hlubokého spánku a procitla. Zmateně jsem se rozhlížela a viděla posádku auta. Zdálo se mi to tak neskutečné. Jakobych pořád ještě v rukou držela promočené děti, strhávala z nich mokrá trika, pomočená kaťata, ponožky a polorozpadlé botičky a nacházela pod nimi ledovou kůži deformovanou vlhkem a poškozenou chůzí v rozpadlých botičkách. Kde jsou. V jakých podmínkách jsou děti, kterým jsem dýchala na prokřehlá chodidla? A jak jsou na tom ty, kterým jsem stihla vyrobit kojenecké mléko v polních podmínkách do plastikových lahviček od vody bez jakéhokoli přeměřování? Všechny matky prostě nemohou kojit. Při vysilující cestě ztrácí mléko. Kde je šesti týdenní miminko, kterému jsem našla náhradní oblečení za jeho vlhké a teplou kojeneckou deku? V jakých podmínkách jsou děti, kterým jsem oblečení a boty nevyměnila, nepřinesla, nepřebalila plíny, a kterým jsem nestihla připravit mléko?

Protože tam už nejsem.

Těla posetá otvory

ze hry Těla posetá otvory:

Hynek za páskou cosi kutí. V rukou má torzo magnetofonu, z kterého se tu a tam vyloudí pískavý zvuk. Neklidně vyhlíží.

Hynek:   

Z protějšího domu se line hudba. Nedokážu ale určit, z kterého okna přesně vychází.           

Za některými okny se pohybují lidé. Jsou zřejmě živí. Jedí. Spí. Často spolu mlčí.

            Za jinými okny se tlumí křik. Nejspíš brzy usnu a má ústa zůstanou zase beze slov.  

            Jakobych ještě zaslechl psa, který náhle rozevřel zeširoka svou tlamu. 
            (Naznačí ústy.) Jen jednou.  

            Intuitivně si  přikládám ruku dolů. Snad je tohle něco jako ta

           
            láska.

            Neočekávaný, náhlý vztah ruky a zvuku. Domnělého zvuku.

           Pomlka.

           Tebe jsem zahlédl několikrát. Málem na tebe cosi ze mne vykřiklo: Uteč!

           Opět jsem si přiložil ruku níž.

V pozadí se zjeví Málina.

Málina:   Nikdy jsem si tě nevšimla.  

Hynek sebou trhne.

Hynek:   Vím. Nemohla jsi. Nebyl jsem vidět.

Málina:  Sledovals mě?

Hynek:   Ne. Nemusel jsem.

              Tys prostě byla vidět. 

Ona-On (Exodus, dál než na dotyk)

Ona: Měl by jít za mnou
        dolů
        až na dno


On: Její prsty, ač byly prsty 
        mladé dívky
        jsem cítil na několik metrů od dotyku  
        jako tělo hada 
        sssss 
        a když se její nehet omylem otřel o  plechové tělo hrnku_

Ona: zadrnčel

On: Rozlomilo mě to někde na kusy a 
       když jsem ty kusy mezi dalším očekávaným zadrnčením skládal k sobě, vyšel mi 
       jiný tvar. 
       
       Ty kusy k sobě prostě nepasovaly.

uuups

i love my bunny

Tolik světla, tak málo slov

Ona: venku je tolik světla

je na co se vymlouvat

musím si vytvořit pravidelný režim

režim na neztrácení písmen, těch 

správných písmen a slov

On: Stačí jen slov!
jakýchkoli

Ona: mohli bychom jít ven

mohli bychom jít a mluvit

On: K sobě?

Ona: K sobě

mé tělo je ztěžklé

touhou mluvit

On: Jak daleko jsi

Ona: jak

daleko, touhu mluvit

se snažím utišit dlouhým stáním

Mé soukromé ticho

Hra Mé soukromé ticho

Detail Schrei nicht...

Odkaz na detail poetry komiksu Schrei nicht, du wirst nicht deshalb mehr sein:

ODKAZ

Průvodní slova od Tomáše Řepy:

Kde jsou meze autorské subjektivity v komiksu? Kde leží hranice komiksu? Kdy je nám ještě srozumitelný? Může být komiksem nazýván příběh předkládaný v neklasické formě za doprovodu písma, jež neohraničeno bublinou, volně plyne skrze zdánlivě nesourodé stránky. Podobně jako při poslechu recitace poezie vytváříme si vlastní představy, vlastní příběhy, které konfrontujeme s naší fantazií a zkušeností.

Tak vyznívá forma poetry komiksu – „básnivého“ komiksu, kterým Anica Jenski narušuje zažité vnímání komiksového vyprávění. Příběh „Nekřič, nebudeš více“ založený na vlastních představách, snech a touhách nechává prostupovat na pozadí ticha papírové plochy. TICHO, které je věrným motivem autorčiny tvorby, narušuje jemná kresebná linka, v níž žije svůj křehký život hlavní postava. Mačkána, napadána, omezována a potlačována hlučícími pochybnostmi a bolestmi prochází monochromní krajinou a hledá svou cestu k sobě a k druhému. Ač opuštěná, snaží se vymanit z jejich stínu. Ten ji, stejně jako v textu vyřčená slova, však doprovází dál.

Ohmatávám od Světlany

Ohmatávám, tedy jsem: tělo a prostor jako prostředky vnímání světa a vztahů v poezii Marie Šťastné a Anicy Jenski - od Světlany Kopřivové

diplomka zde

mlč, jobe aneb vytvořte si zdarma vlastní boj

vytvořte si zdarma vlastní boj

Mlč, Jobe, mlč

z komiksu Hledá se Andy W.

Původně jsem napsala jen scénář ke komiksu. A pak mi to nedalo. Takže asi i sama dokončím.
(přehrabuji se v kresbách)


fragmenty ze scénáře:
Titulek: Lehl jsem si do postele a měl divoké sny, ve kterých mne otec zavíral do kufru.

//tu mi přečuhovala noha, tu ruka, a utíkal se mnou do kopců, že v rovinách ztratíš sny, halekal. Taaam všeeeechno vidííííš, aaa tooo jee naaaprd. Za kopec nevidíš a tak sníš. Otec trpěl na jednoduché návody.

///Znovu jsem se probudil a prosil matku, aby už nikdy nebyla noc. (...)
Dokud ještě měla kamarádky, přidávala to k dobru jako důkaz o mé výjimečnosti.
(...)se smála a posměšně opakovala

Matka: užnikdynebylanoc...

anebo tuto: 

"Matka si četla noviny a přitom mlaskla. Dávala tak najevo nesouhlas i souhlas. Zase jsem nevěděl, ale jistě to bylo zajímavé. Slin měla v puse vždycky dost, ale dnes jakoby jí přestaly docházet"..

ha

A jedna hra je na papíře

Hra Neseš jí dítě vyšla v publikaci Dráma 2011 Divadelného ústavu Bratislava:

http://www.martinus.cz/?uItem=136807

Job v DC

Mlč, Jobe, mlč dorazí do DC 30. listopadu. Doražte i vy. 

fragment z obrazu 3:

Soclawski stojí za oknem poradny. Zase se trochu skrývá. Zase mu zbývá až moc odkrytého těla k dokonalému skrytí. Je viditelně velmi unavený. Rozchuchané vlasy si občas promne rukama.

Soclawski: Soclawski má padla a když má padla, je normální. Soclawski ví, co to je být normální, protože to, co slyší v práci, není. To ještě ví. Ví to, On, a ví, kde je. Stojí za oknem a když se píchne prstem

píchne se prstem do hrudi

bude spojitý. Bude Onon. On zvenku slepený k sobě, v sobě On.

Zasměje se.

Já.

Mám padla.

Kdo s tím umí skončit, umí.

Poodhrne záclonu, jakoby něco spatřil. Nebo někoho.

A když to nejde, překlop popel na nic. Zařvi.

Záclona nahoře se zavlní, pohne. 

Nebo ne.

Dilia + Anica

NESEŠ JÍ DÍTĚ

Anica Jenski

obsazení: 3 muži, 2 ženy

Myslíš, že se děcko může zaklesnout mezi nohama a nevyprostit se?

Čtyři stěny jsou bezpečné, okno je prostor k vypadnutí.

Hra získala 3. místo v soutěži Dráma 2011.

z rozhovoru o Mlč, Jobe, mlč! - Jsem žena muže a matka dítěte -

1)      ŘEKNĚTE NÁM NĚCO O SOBĚ...

Jsem žena muže a matka dítěte.

2)      PROČ JSTE SE ROZHODLA NAPSAT HRU DO NAŠÍ DRAMATICÉ SOUTĚŽE?

Abych přežila sama se sebou a „abych rozevírala skříně, do kterých jsem se sama zavírala“. V minulých dvou letech jsem si zamilovala divadlo, a to obecně i konkrétně - např. Divadlo Komedie, Činoherní studio v Ústí nad Labem. Přemýšlela jsem nad vztahy mezi postavami, nad pomlkami mezi slovy a tíhou, kterou lze na slovech ponechat nebo ji omylem či vědomě shodit. Chtěla jsem si zkusit napsat hru a zkusila. Job byl tak trochu výzva, zdali stihnu termín a zdali to téma rozevřu. Potřebovala jsem si také někde vyzkoušet, jestli text nedopadá jen na mne, jestli ho i někdo jiný pocítí, nikdo kolem mne se totiž psaním her nezabýval, neměla jsem možnost ji s někým prodiskutovat. Každý mi většinou řekl, že číst divadelní hry neumí nebo že číst divadelní hry ho nebaví. Odevzdávala jsem hru 20 minut před deadlinem, tj. před půlnocí o Silvestra, ostatní oslavovali a já dopisovala pasáže, které trpěly prázdnotou nebo jim chyběly mosty k druhým pasážím.

3)      A PROČ PRÁVĚ JOB? CO VÁS NA TOMTO TÉMATU ZAJÍMÁ?

Neschopnost vysvětlit příčinu lidského utrpení. Nebo uchylování se k rádobyodpovědím, které mají uklidnit postiženého a ulevit odpovídajícímu. Také jakoby záchvěv  vysvětlení na paralelní úrovni vnímání. Také drsnost a sebestředné sklony toho nejvyššího v příběhu. A to, jak sepsuje Joba, jak si s ním pohrává.  A otázky, nekonečné otázky. Bylo toho mnoho. Zaujala mne i žena, o které se v příběhu příliš nemluví. Představovala jsem si i její bolest.  Cítila jsem jakýsi dluh, který bych ji jako spřízněné duši chtěla splatit. Nevím proč. Také otázka proč zrovna já, proč zrovna mně se něco stalo, asi z podvědomého strachu, že i mně se jednou něco stane, tak asi abych si svůj strach, bolest a jakousi vychýlenost z bolesti prožila a odžila napřed, třeba i jako zaříkávadlo.

4)      JDE O VAŠI PRVNÍ HRU?

Ne. První hru Mé soukromé ticho jsem měsíc před ní poslala do soutěže Cen Alfréda Radoka. Ten text byl mým úplně prvním pokusem o napsání divadelní hry, do té doby jsem se věnovala poezii a scénáři k poetry komiksu. Hra se dostala do finále, takže pokusem, který vyšel. Teď mi leží na dně duše a čeká na někoho, kdo ji zinscenuje, tak, aby nezůstala jen „mým soukromým tichem“.  No a třetí hra v pořadí nyní bojuje ve slovenské dramatické soutěži. Hry snad nezůstanou jen na papíře, postavy k sobě potřebují přiřadit skutečné lidi. 

5)      JAKÉ JSTE MĚLA POCITY, KDYŽ JSTE SVŮJ TEXT SLYŠELA NA ČTENÉ ZKOUŠCE?

Rozporuplné. Některé hlasy se rozcházely a jiné scházely s hlasy v mých představách, v mé hlavě. Píšu a přitom nebo potom slyším všechny pomlky, nárazy, výkřiky, křehkost. Je to napjaté očekávání,  takový tvar upustit - předat, ale věřím v Doda Gombára, se kterým jsme předtím vedli o hře rozhovory, měla jsem pocit, že do hry pronikl, a věřím i v Lucii Kolouchovou a soubor. Ze souboru mě zejména Zuzana Onufráková překvapila svým hlasem, jeho hřejivostí, intenzitou a křehkostí i schopností se vychýlit a také Tomáš Kobr, jehož hlas jsem do té doby neznala, byl hlasem silný, občasně s lehce ironickým nádechem  a občas jakoby v něm něco křáplo, hodil se. 

 6) JAKÉ JSOU VAŠE LITERÁRNÍ VZORY A INSPIRACE?

Pochybuji, že mám nějaké vzory. Ačkoli miluji knihy, mám podprůměrnou paměť, takže žiji jako na vodě: nemám se čeho chytit a je mi často zle z vln. Jsem jaksi odříznuta od aktuálního dění a někdy i lidí, někdy se i sama odřezávám, takže si připadám jako autista, který si vlezl do skříně. Nicméně musím říci, že mě zaujaly výřezy veršů od Ivana Blatného, Irmy Geisslové, Hany Fouskové, Traude Veran, Violy Fischerové, Ireny Václavíkové, Martina Langera, Martina Švandy, Tomáše Řezníčka, Radka Fridricha nebo věty z knih Kateřiny Rudčenkové, Petera Handkeho, Urse Widmera, Davida Drábka, ad. a stále mi už od čtrnácti let v hlavě vězí výřez verše K.H. Máchy:  v matku svou, matku svou, krev syna teče po ni.

Něco tak silného, až k bolesti.

JOB video

Na Alternativě TV je video - výřez ze hry Mlč, Jobe, mlč!

odkaz na video

Existuje ještě divadelní kritik?

http://www.advojka.cz/archiv/2008/50/divadelni-kritika-v-komatu

video pro Drámu z Drámy

"tvořím intuitivně, proto mi činí občas obtíže o něčem mluvit nebo něco ke svým hrám vysvětlovat" - z videa pro Drámu. Slyšet a
vidět se
bylo také obtížné

Dráma 3, Job 1

Viděla jsem svou Anečku, Janka, Ivana a Soclawskiho naživo!



Anečka neboli Zuzana Onufráková a Dodo Gombár, režisér hry

Fotky ze zákulisí Joba: 

Fotky z Drámy dodám, 3. místo a dotek od Magdy Vašáryové...

kostýmová zkouška ve Švandově divadle

fotky z Joba

DIY video pro Drámu 2012

Lenost vzít stativ a nastavit samospoušť. Pozadí: interiér matky pětiletého dítěte:) 

Z natáčení videa pro Drámu 2012. DIY, no.

šaufenstr galery/ Vídeň - Schrei nicht, du wirst nicht deshalb mehr sein

Vernisáž mého poetry komiksu Nekřič, nebudeš více
ve Vídni, organizováno sdružením Brettpunkt (www.brettpunkt.eu)
výstava od 29.3. do 19.4.2012
úvodní slovo Tomáš Řepa, autorské čtení Traude Veran a mé
díky za přivítání, ubytování, pohoštění a organizaci Tomáši Řepovi, Lucii Valdhansové a Mirkovi Kindlovi!

další fotky z cesty: https://plus.google.com/110342654168436595412#photos/110342654168436595412/albums/5726073022395679985

Poetry komiks ve Vídni

Galerie Šaufenstr, Vídeň - představuje do 24.3.2012 Marka Rubce, od 29.3.2012 poetry komiks z mé dílny:
Nekřič, nebudeš víc (Schrei nicht, du wirst nicht deshalb mehr sein)

Vernisáž v 19h., autorské čtení spolu s Traude Veran (Gertraud Schleichert).

Děkuji Tomáši Řepovi a všem zainteresovaným za organizaci výstavy...
Danke Traude, ich freue mich auf das Zusammentreffen!
web Traude Veran
na Artalku o galerii Šaufenstr
občanské sdružení Brettpunkt

Alfréde, jindy

Děkuje těm, kteří drželi pěsti a palce. Soukromě se opět tiší. Vrací se k papíru, tužce a postavám. Papír miluje, tužku taky. Postavy se vzájemně sledují i ignorují. Voní napětím/touhou.
Anica

Komiks - Střekov, UL, nedaleko činohry, 2011

Při práci na poetry-komiksu (tentokrát románu), na fotce Eva Žižkovská (kresba) a Alice Prajzentová (spoluautorka scénáře). 

Sáčka stažena. Ještě teplo. 

Naše společné dílo bude dokresleno letos, 

hoffentlich.

Ženskost zemitá, bahenní

Rozhovor, texty a kresby v literárním občasníku Lžička v šuplíku, str. 12-13, v papírové podobě i s kresbami str. 20-24: stáhnout ve formátu PDF

Galerijní odpoledne v Roudnici

Fotky ze čtení v Roudnici:

Galerijní odpoledne - fotky 

Foto Miloš Makovský/Iva Munduchová

20.11.2011 Vystoupení českých básníků a prozaiků v Trickbaru pražské Malostranské Besedy, vzpomínka na Martina Ivana Jirouse

Den poezie z Trickbaru Malostranské Besedy (fotky)

ženské hlasy v galerce

12.11. od 16h. v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem

Básnické odpoledne. Literárně-kulturní časopis H_aluze a jeho hosté. Vystoupí básnířky Jitka Filařová, Anica Jenski, Žaneta Lichtenbergová, Janele z Liků a Alice Prajzentová.
Vstupné: 60 a 30 Kč


http://www.galerieroudnice.cz/